Začátkem dubna přišla nenápadná zpráva: čínská centrální banka pokračuje v nákupech zlata již sedmnáctý měsíc po sobě. Na první pohled nic dramatického, centrální banky přece kupují zlato.
Jenže u Číny toto téma nikdy nebylo jen o tom, zda zlato kupuje. Mnohem zajímavější otázka byla vždy jiná: kolik ho kupuje – a kdy ho vlastně nakoupila. Na to nemáme odpověď.
Čínské zlaté rezervy drží centrální banka – People’s Bank of China – a ty se oficiálně vykazují. Jenže když se na to podíváme blíže, zjistíme, že Čína nakupuje zlato tak nějak zvláštně.
Logicky by každý člověk čekal, že rezervy bude centrální banka kupovat postupně. Tak to dělají jiné centrální banky, například Česká národní banka dopředu řekla, kolik zlata chce nakoupit a postupně to s malým zpožděním zveřejňuje. U Číny je to ale jinak. Delší období se nic nemění a pak přijde oznámení z Pekingu, které ukáže skokový nárůst. Jenže je to problém? Centrální banky nemusí reportovat každý nákup okamžitě. Mohou nakupovat průběžně a zveřejnit to až později. Není jedno, kdy Čína zveřejní své nákupy?
Představte si, že byste viděli bankovní účet svého manžela nebo manželky, na kterém se dlouhé měsíce nic neděje. A pak by se na něm najednou objevila větší suma. První otázka by byla přirozená: proč přišly ty peníze najednou? Nebo se sbíraly někde jinde a udělala se velká platba? Nemusí to být hned podezřelé, ale vyvolává to otázky.
U zlata je to podobné. Buď Čína nakupuje zlato až těsně před oznámením, nebo (a tomu já spíše věřím) nakupuje průběžně a oficiální čísla zveřejňuje později. Ale proč to dělá? Já jsem si myslel, že Čína nechce ukazovat nákupy, aby neovlivňovala trh a jiné investory. Protože kdyby zveřejňovala, že každý měsíc kupuje zlato už posledních 10 let, mnoho z nás by si řeklo, že se asi něco chystá. Jsou to sice soudruzi, ale nejsou to úplní blbci. Proč by to asi tak dělali.
Jak je to opravdu?
Kdybychom měli zůstat jen u oficiálních čísel, příběh by byl poměrně jednoduchý. Čínská centrální banka nakupuje zlato, čas od času to oznámí a tím to končí.
Představte si úplně konkrétní situaci. Centrální banka se rozhodne, že chce v průběhu pár let zvýšit své zlaté rezervy o stovky až tisíce tun. Kdyby takové množství zlata nakupovala otevřeně, všichni by si toho všimli. Stačí pár větších objednávek a bombastické tiskovky a cena začne reagovat. Každý další nákup je pak dražší než ten předchozí.
To je první problém velkého hráče, jako je Čína: jak nakupovat hodně, aniž by si toho ostatní všimli.
Druhý problém je ještě zajímavější. Většina velkých obchodů se zlatem dnes neprobíhá tak, že se cihličky přesouvají z bodu A do bodu B. Velká část trhu funguje účetně – zlato „mění majitele“ v systému, ale fyzicky často zůstává na tom samém místě. Už jsme si to vysvětlovali v měsíčníku březen a v tomto článku - Loco London .
Vezměme si zjednodušený modelový příklad. Řekněme, že běžná banka koupí zlato na trhu. Na papíře je kupujícím běžná banka. Později se toto zlato přesune do rezerv centrální banky nebo si to „vyhandlují“ a započítají mezi sebou. Navenek se to může jevit jako jeden nákup v konkrétním měsíci, ačkoli ve skutečnosti probíhal déle a postupně. Takový postup není nic neobvyklého ani nelegálního. Je to spíše důsledek toho, jak je celý systém nastaven.
Jak by mohly čínské nákupy fungovat v praxi – krok za krokem
1. Zlato se nakupuje na globálním trhu
Nejdříve se zlato kupuje tam, kde se obchodují velké objemy – v Londýně, ve Švýcarsku a přes velké bullion banky (banky, které mají hlavní slovo při zlatě). Pravděpodobně to nedělá přímo čínská centrální banka, ale velké čínské banky nebo jiné instituce napojené na stát. Pro trh to pak nevypadá jako „státní nákup“, ale jako více menších nákupů pro banky a jejich klienty. A nemusí to být jen banky. Zlato mohou kupovat různé státní, nebo armádní firmy nebo fondy, kde investují běžní Číňané (kdo zkontroluje, zda tam měli investoři fakt dali peníze, nebo je tam stát).
2. Nákupy se rozkládají na menší části
Pokud chce někdo nakoupit hodně zlata, nechce to udělat najednou. Kdyby nakoupil stovky tun přímo a rychle, cena by začala prudce růst. Spíše dává smysl nakupovat postupně, po částech, přes více hráčů.
3. Zlato se dostává do Číny přes Hong Kong
Část zlata pak vstupuje do Číny přes Hong Kong nebo přímo přes importy na pevninu. V datech to vidíme jako dovoz zlata do země. Nevidíme však, kdo je konečný kupující. Statistika ukáže jen to, že zlato přišlo do Číny.
4. Zlato vstupuje do domácího “systému”
Když už je zlato v zemi, vstupuje do čínského trhu na burzu, zejména přes Shanghai Gold Exchange. Tam se míchá veškerá poptávka dohromady – šperkařské firmy, soukromí investoři, komerční banky i instituce napojené na stát. Tady už těžko zjistíme, co nakupuje banka pro klienty a co může být nákup centrální banky. Zlato se kupuje nahoru dolů a přesouvá se mezi investory.
5. Část zlata se spotřebuje, část zůstane „v systému“
Hodně zlata se normálně prodá dál – do šperků, cihliček, mincí nebo průmyslu. Ale část může zůstat v bankách nebo státních institucí. Právě tady se podle analytiků může část zlata „ztratit v systému“ – ne proto, že by zmizela, ale proto, že ji už neumíme jasně přiřadit.
6. Až později se objeví v rezervách centrální banky
Po čase může čínská centrální banka oznámit nárůst rezerv. Navenek to vypadá jako jeden nákup v jednom měsíci. Ve skutečnosti to však může být výsledek delšího procesu – zlato se nakupovalo postupně. Pokud si odmyslíme všechny technické detaily kolem nákupů, zůstává jednoduchá otázka.
Ok, takže už víme, jak to Čína dělá. Důležitou otázkou ale zůstává, proč to dělají a na co jim je zlato?
Začnu opačně - proč to určitě nedělají. Není to sázka na růst ceny. Centrální banka nepotřebuje spekulovat, zda zlato půjde o 10 % výše. Nepotřebuje „vydělat“. Má jiný problém - co když se svět začne chovat jinak než dnes?
Státní rezervy nevznikly proto, aby vydělávaly.
Běžný člověk má rezervu (resp. by měl mít) pro případ, že se něco pokazí. Běžně máme rezervy v penězích, ale je možná na místě uvažovat, aby byly rezervy i v jiné formě, protože peníze nemusí vždy fungovat. A nemusí to být zlato nebo bitcoin. Mohou být rezervy ve tom, že máte doma konzervy, pár balíků těstovin navíc nebo balenou vodu.
Centrální banka drží rezervy z podobných důvodů – kdyby něco. Potřebuje mít schopnost zasáhnout, když musí pomáhat své měně, když je potřeba nalít peníze do finančního systému, aby neskolaboval, nebo když země potřebuje zaplatit za své dluhy a vláda už nic nemá. V normálních časech to vypadá jednoduše – rezervy by měly být likvidní, takže stačí, pokud jsou v penězích a banka má na účtu dolary, eura, jeny, juany nebo franky.
Jenže to platí do té doby, dokud funguje běžný systém. Většina rezerv je dnes v měnách jako dolar nebo euro. Nemusí to být peníze na účtu, ale mohou to být například i dluhopisy. Jenže to funguje v dobrých časech, když platí pravidla.
A teď si představte, že řídíte centrální banku Číny. Držíte stovky miliard v dolarech a eurách. Víte, že za normálních okolností jsou plně použitelné. Ale zároveň vidíte reálné situace, ve kterých dolary nemusí fungovat.
Finanční sankce
Pokud se země jako Čína dostane do konfliktu nebo sporu, může být část rezerv v zahraničí zmražena. Peníze existují, ale centrální banka je nebude moci použít.
Omezení přístupu k bankovnímu systému
Ostatní světové banky přestanou spolupracovat s čínskými a ty nebudou moci posílat peníze do Evropy, nebo USA. To se dá jinak vypnout jedním klikem. (Ok, přeháním, asi to bude více kliků, ale o tom si povíme v dalších měsíčnících :-).
Měnová nebo geopolitická krize
Při problémech Číny nebo nějaké krizi může nastat situace, že svět sice bude fungovat stejně, ale Čína bude mít omezení nebo sankce. Dolary sice mít bude, ale nebude moci je nikam poslat a zaplatit například za ropu nebo plyn.
V každém z těchto případů nastává stejný problém. Rezervy jsou. Ale nedají se použít A Číňané nemohou naložit dolary do tašek a každý den poslat letadlo do Kuvajtu, aby zaplatili za ropu. Hotovost by se minula za pár dní.
A proto centrální banky (a čínská duplicitně) chtějí mít v rezervách i něco, co je mimo systém – zlato. Pokud ho mají fyzicky pod kontrolou, nepotřebují banku nebo souhlas druhé strany, aby ho mohli použít. A nikdo nemusí schvalovat, zda ho mohou jako banka použít. Každý ho zná a kdo chce, tomu může zlatem platit. A vejde se to spíše do letadla :-).
To neznamená, že zlato v rezervách nahradí dolar nebo euro. Centrální banky zaměňují část dolarů a eur za zlato proto, protože je mimo systém.
Vždyť Čína zaplatí za ropu hotovostí.
Čína má v rezervách centrální banky dolary i jiné měny. Dolary jsou největší zahraniční položkou a aktuálně je to hodnota nad 3 biliony. Jsou to ale většinou dolary v dluhopisech, jiných finančních nástrojích a na účtech. Ne v hotovosti. Hotovost je nesmysl – je drahá na skladování a velká (1 miliarda v dolarech se pomalu nevejde do náklaďáku).
Já odhaduji na základě mého výzkumu, že centrální banka může mít v hotovosti reálně cca 1 – 2% svých rezerv, tedy několik desítek miliard dolarů v hotovosti, což je nic oproti 3 bilionům na účtech.
Co kdyby Čína ztratila možnost použít tyto dolary a poslat je například Kuvajtu za ropu? Mohla by poslat letadlo s hotovostí, ale to by byla platba na 2 – 4 týdny a pak by hotovost v dolarech minula. Pokud má Čína ale zlato v zásobách, může poslat Kuvajtu zlato. A Kuvajt s tím určitě nebude mít problém :-).
Důvody, proč centrální banky mění část peněz za zlato.
1. Snižování závislosti na dolaru
Ne proto, že by dolar zítra skončil. Jde spíše o to, že dnes je velká část světového finančního systému postavena právě na dolaru. Obchod, rezervy, financování – vše se do velké míry točí kolem jedné měny a systému, který ji spravuje. Pokud jste velká země, je logické se ptát: co se stane, pokud tento systém přestane být pro nás plně dostupný?
Zlato je jeden ze způsobů, jak tuto závislost alespoň částečně snížit. Ne nahradit dolar, ale nebýt na něm úplně odkázaný.
2. Pojištění proti geopolitice
Zlato je zvláštní aktivum. Nepotřebuje banku, clearing ani povolení druhé strany. U zlata nemůže nikdo říct, že nemá hodnotu. Nemůžeme zlato zrušit a říct, už nefunguje a odteď bude fungovat místo zlata jako platidlo beton. Pokud se situace vyhrotí – politicky nebo ekonomicky – většina finančních aktiv funguje jen tehdy, když funguje systém. Zlato funguje i mimo něj. Pro stát je to jednoduchá pojistka: část rezerv držet v něčem, co není závislé na rozhodnutí jiné země. A my víme, jak mají státy rády garance a jistotu.
3. Rozložení rizika rezerv (ale ne jako fráze)
Nejde o to „mít více typů peněz“. Jde o to mít peníze, které se chovají jinak v různých situacích:
- dluhopisy fungují v stabilním systému
- měna – papírové peníze fungují, když máte přístup k systému
- zlato funguje, když se systém začne měnit
4. Příprava na scénář, který nechce po-jmenovat nahlas
Toto je podle mě nejdůležitější důvod. Státy otevřeně neřeknou : „připravujeme se na problém“. Ale chovají se tak.
Když byste Vy byli bankéř a viděli byste, že je napětí ve světě a vypadá to na velký problém, asi by bylo logické se připravit i na možnost, že ne všechno bude fungovat hladce. Ne proto, že je to jisté. Ale proto, že to je možné. A zlato je přesně ten typ aktiva, které se kupuje ne proto, že ho dnes potřebujete – ale proto, že ho možná jednou budete.
Otázka ale zní: proč by to mělo zajímat mě jako obyčejného člověka a investora?
Na první pohled nijak. My nemáme státní rezervy, nesedíme v Bruselu nebo Bílém domě a nepřesouváme miliardy mezi dolary a eury po světě.
Jenže právě v tom je háček. Centrální banky dělají rozhodnutí, která se neprojeví zítra, ale postupně mění prostředí, ve kterém žijeme a investujeme. A když velké země začnou systematicky zvyšovat podíl zlata, není to náhoda.
Je to podle mě signál. Ale ne signál „kupte zlato teď“. Ale signál, že se mění způsob uvažování o riziku. Pro běžné smrtelníky jako jsme my z toho plyne několik velmi praktických věcí.
1. Nespoléhat se na jeden systém
Tak jako stát nechce být závislý jen na jedné měně, ani člověk by neměl mít vše postavené na jednom pilíři.
2. Přemýšlet o rezervě jinak než o investici
Ne vše v portfoliu má a musí vydělávat. Něco má fungovat, když ostatní věci selžou.
3. Nevnímat zlato jen přes cenu
Většina lidí řeší, zda zlato poroste. Mnohem důležitější otázka je, na co ho vlastně držím.
4. Připravit se na to, že svět nemusí vždy fungovat hladce. Ne dramaticky. Ale realisticky.
To neznamená, že je třeba kopírovat centrální banky. A dokonce si někteří mohou i myslet, že ty banky se nás snaží zmást nebo klamat. Spíše jsem měl na mysli, abychom pochopili jejich logiku. Oni neřeší, zda vydělají tento rok. Řeší, co bude fungovat o deset let, pokud se věci zkomplikují.
A právě proto stojí za to sledovat a částečně dělat to, co dělají velcí hráči. Nech si o nich myslíme, co chceme, je fakt, že to nejsou hlupáci.